Už od pondělka jsem se naučila vstávat každý den ráno přesně v 5 hodin. Je to paráda. Akorát začíná svítat a já tak krásně stihnu kardio trénink ještě před snídaní na lačno a před odchodem do práce. Počasí už nám také celkem přeje, je teplíčko a sluníčko se na nás také začalo usmívat.
Na a tak jsem včera opět vstala za svítání, oblékla se do tepláků a vzala na záda batoh s kolečkovými bruslemi. Tentokrát to mělo být 50-ti minutové kardio, tak jsem si ho chtěla trochu zpestřit. To jsem ještě netušila, že příroda se rozhodla okořenit mi ho ještě víc, než jsem měla já sama v plánu. Měla jsem v plánu doběhnout do parku, což je asi 10 minut, pak bruslit 30 minut a zase zpátky doběhnout těch zbylých 10 minut.
Jak jsem vyrazila, bylo zataženo a po chvilce začaly padat malé kapky. Předpověď hlásila, že má být krásný slunečný den, tak jsem se tím nenechávala vyvádět z míry a běžela jsem dál s tím, že je to jen nějaký lehký ranní deštík a za chvilku se mraky vyberou. Opravdu to ze začátku tak nevinně vypadalo. Když jsem doběhla do parku, schovala jsem si batoh s bruslemi do křoví a běžela jsem ještě o kus dál po cestě parkem k lesu a zpátky. Vyměnila jsem pětiprsty za kolečka a rozjela se na ovál. Jenže ouha - nevinný ranní deštík se proměnil v pěknou průtrž. Chlácholila jsem se tím, že nejsem z cukru, že to za chvilku přejde a proháněla jsem se dál mezi kapkami deště.
Po pár kolech jsem už měla mokré vlasy a přemýšlela jsem o tom, jak dlouho asi bude trvat, než mi promokne i mikina. Byla jsem v parku úplně sama. No který jiný blázen než já by tam takhle jezdil v tomhle počasí? Začala jsem na ty mraky být trochu naštvaná a říkala jsem si, proč zrovna když jsem si to tak hezky naplánovala a vyrazila musí začít takhle neplánovaně pršet!
Rozhodla jsem se to ignorovat. Ba dokonce najít pozitiva. Občas se ráno trochu bojím, když vyrazím k řece běhat a nikde ještě není ani duše, aby mě třeba někdo nepřepadl. Tak s sebou nosím pro jistotu a dobrý pocit mobil. Ale který padouch nebo násilník by měl náladu přepadávat v dešti? :-D Tahle rouška nedostupnosti mě naplňovala pocitem bezpečí. Navíc vzduch byl krásně vlahý, čistý a přitom teplý. Zvuk dopadajících kapek kolem mě zněl jako hudba. Nikdo kolem mě široko daleko, jen duch letního deštivého rána a klid. Ten pocit mě čím dál tím víc nabíjel a dodával mi pocit síly a svobody. Našla jsem si v té situaci neskutečné zalíbení a radovala se s každým pohybem z tohoto okamžiku. Děkovala jsem, že můžu něco tak krásného prožívat.
Najednou jsem si uvědomila, jak moc pro mě pohyb znamená, jak důležité jsou pro mě moje cíle a že žádná překážka pro mě nemůže být dost velká k jejich dosažení...
Žádné komentáře:
Okomentovat